Vykašlali jste se někdy na doktory?

Odpoveď byla označena jako užitečná

No jéje! A jsem díky tomu naživu, to jen taková „maličkost“ na okraj. ;) :) Díky životním zkušenostem už lékaři u mne dávno ztratili nimbus úctyhodné a prospěšné profese a propadli se až k samému dnu lemplovstí, neschopnosti kombinované s neprofesiona­litou, kteří doslova parazitují na svém okolí (podobně jako fízlové či soudci) – přesně jak v dotazu vyvozuješ.

Ne že bych jim to dával za vinu, jen se přizpůsobili nastavením daným zhovadilým systémem, což sice na jednu stranu pragmaticky chápu (na jejich místě bych s velkou pravděpodobností jednal stejně), na druhou stranu ovšem v takovém počínání nevidím nic úctyhodného. To už mi přijde úctyhodnější usilovně pracující děvka (pokud neroznáší choroby), protože nenadělá tolik škod.

Kdybych nebyl aliendrone, tak bych situaci hodnotil až jako ZOUFALE DEPRESIVNÍ, ale protože jsem, tak mě to jen zběsile vytáčí do extrému. Nutnost ověřovat lékařské diagnózy, navržené léčby včetně medikace je pro laika jako jsem já VELKOU přítěží. (právě proto, že jsem laik) Ne že bych se bál riskovat, ale míra rizika MUSÍ být úměrná případnému zisku. Dokonce i kdybych odhlédl k tebou vyslovenému předpokladu a očekával u lékařů bezvýhradnou pozitivní snahu „pro blaho/dobro pacienta“, STEJNĚ by riziko plynoucí z lekářské neschopnosti/chyb bylo neúnosné a spolehnout se na to, že mne nezmrzačí/nezabijí „neradi, jen tak náhodou“ zkrátka není nic, co bych byl schopen akceptovat. A když přičtu i to, co navozuješ v dotazu, tak výsledek je nevyhnutelný – krajní nedůvěra a úporné prověřování. :(

Kašlu na ně skoro furt, je to přesně tak, jak píšeš. Jedinou výjimkou jsou zubaři a (neuro)chirurgové, nebýt těch posledně zmíněných, tak nežiju. Na pravidelné prohlídky chodím jen k zubaři. Většina zbytku jsou skutečně „bílá mafie“.
K doktoroj chodím tak zřídka, že mezitím pravidelně zapomínám, jak moje paní doktorka vypadá.

Upravil/a: quentos

Párkrát na preventivní prohlídku u zubaře. K doktorce chodím jen když nechci do práce (když jsem fakt nemocný) dříve do školy. Nikdy neprohlédá jen se zeptá, co mě trápí, a pak dá rady, co na to pomůže (vždycky: odopčívat, moc nejíst, pít čajíky atd). Většinou vždycky omluvenka/nes­chopenka = do konce týdne doma i víc kdybych potřeboval/chtěl. Na jednu stranu je to fajn, na druhou stranu jsem nezažil, že by někdy vstanula z židle… starost/zájem vždycky má, ale neošetřuje, neprohledává – jen poslouchá a věří. :D

K doktorce chodím jen když už fakt musím – když je mí vážně špatně a nikam se mi neche. Pokud jsem nachlazený, mám mírnou horečku (i větší), bolí mě hlava atd. tak nechodím k doktorce, vždycko to přečkám. Na „vyšetření“ k ní zajdu až když už je mi špatně několikátý den anebo mám važně vysokou horečku, popř. fakt nějaký hnusný zánět (jako streptokoka aj).

Doktorka mi nepředepisuje antibiotika nebo jiné léky nějak často – naposledy jsem měl asi před 4 lety a to po dlouhé době. I když jak jsem říkal až tak moc často tam nechodím, a nějak vážně nemocný nebývám. Nevím jak to mají ostatní s doktory a předepisováním lé­ků.

… už dávno, a ještě mě to nepřešlo…

Upravil/a: quentos

Využívám situace, když se stěhuji, a tak zmizím na čas z hledáčku systému. Vyhýbat se doktorům máme v rodině, hlavně moje babička, která neměla žádnou zdravotní dokumentaci, a dožila se 88 let.

Kvůli tomu ne… Ale když jsem dostal papírek, co jíst smím, co mi nedoporučuje a co bych vážně neměl, tak jsem to vzal a zahodil… Bych tu už dávno nebyl, bo bych umřel hlady…

Ano,jednou na kožní protože jsem jí říkal že mně masti nepomáhají a prostě bez diskuze jsem je musel brát.Tak jsem se na další kontrolu už vykašlal a řekl si že já vůl nešel jinam.