Zlomili jste někomu srdce nevydařenou/ne­opětovanou láskou?

Pokud si dobře vzpomíná, tak pouze sobě. Většinu toho sice čas odvál, ale i tak si někdy člověk vzpomene.

Nevím o tom. Spíš to bývalo opačně, ale čas mě vyléčil.

Nikdy jsem moc nevěděla, jak naložit s historií. 🙂 Vše odvál čas, a mezitím se zase stalo tolik věcí. Jsem spokojená, jak to je.

Na tuto otázku se mi nechtělo moc odpovídat (je DOST na tělo), jenže po odfiltrování „politika/debilita“ kategorií vlastně není na co odpovídat, takže…

No ANO, nejsem Mirek Dušín. Popravdě než jsem „dospěl“ (tímto termínem označuji stav zakončeného fyzického vývoje spolu se základním zformováním čehosi, čemu říkám „dostal rozum“) jsem se choval řenkněme…, ehm, jako ČURÁK. (Omlouvám se za ten výraz, bohužel jsem nenašel ve své slovní zásobě vhodný termín, který by zároveň byl přiměřeně výstižný,) A jak už to tak chodí, když člověk „rozdává“, nevyhnutelně i „něco slízne“. ;) :)

Ale ačkoliv se často ohlížím z5, tak jen ve smyslu „kde se stala chyba“, tak až tak daleko, abych rozebíral „co by kdyby“ nemám ve zvyku zacházet, stejně bych tím nic nezměnil. Faktem ale zůstává, že kdyby to šlo, tak bych DNES určitě některé věci řešil JINAK. :)

Než šťourové začnou pitvat dobu mého dospělostního růstu, tak:

1. Ne, do výšky jsem přestal růst v 18 (myslím), jenže to jsem byl spíš jaxi jak opuchlá nítě nedosvalený, muskulatura mi nabíhala až tak do těch 25 let.
2. Ohledně mentálního vývoje – opakuji, jde jen o odhad okamžiku, kdy mi věci začínaly „opravdu docházet“, proces je neustále „in progress“, tedy DOUFÁM! ;) :D :D