Proč je zápor ve většině jazyků podobný, ale souhlas je v každém jazyce jiný?

Opět jde o historický vývoj pojmenování, takže se slova přizpůsobila jednotlivým jazykům a podmínkám.

1. Záleží na to, jak přitákání ANO v různých jazycích berou, není to jednoznačné – samozřejmě, jistě, zajisté, a tak atd. . Proto rozlišení v jazycích. Třeba latina ano = již, němčina – z Proto-Indo-Evropan * Ye („již“). Příbuzné s holandským ja („ano“), anglickým yea („ano, ano“),

U NE je to jednoznačné, vyjadřuje se zápor, takže nejsou velké rozdíly mezi významem, varianty jen hláskové.

S němčinou je společné české jo = ano. Původ z jihoněmeckého či jihorakouského jo (nářeční výslovnost).

Vysvětlení ano/ ja – v mnoha jazycích – viz odkaz
http://en.wik­tionary.org/wi­ki/ja

Rozdíly mezi jazyky ve významu ano
http://de.wik­tionary.org/wi­ki/ja

Francouzské ano
http://fr.wik­tionary.org/wi­ki/oui

Španělské
http://etimolo­gias.dechile.net/?si.-
–
Čeština – tentokrát ze stránky Ptejte se knihovny
http://www.ptej­teseknihovny.cz/u­loziste/aba001/2007-2009/etymologie-slova-ano
Slovo „ano“ je doloženo od 15. století a je složeno z „navazovací“ spojky „a“ a přitakacího adverbia „no“ (starobylé citoslovce, objevuje se jednak samostatně, často zdvojeno, jako přitakání, při konejšení, odporu, vybízení, jednak spojeno s jinými – ano, nobrž zast. atd), které má shodný protějšek v latinském přitakacím „nam“ (u Slovanů m odpadlo): toto latinské ujišťovací nam znamená opravdu, zajisté, ano; vězí též v e-nim, jehož původní význam je stejný: zajisté, ovšem, opravdu.

Našemu a odpovídá svou funkcí et v latinském etenim = a opravdu. Přestože slovanské jazyky mají mnoho slov společných nebo velmi podobných, každý z nich se vyvíjel v jiném prostředí a jiným způsobem. To může být i důvod, proč jsou výrazy pro přitakání v různých slovanských jazycích rozdílné.

Stejně tak v etymologickém slovníku.
-
2. Ne – jednotněšjí přístup, takže základ je indoevropský, jak si můžete přečíst. Rejzkovo vysvětlení.
ne část. Všesl. – p. nie, r., s./ch., stsl. ne.
Psl. *ne odpovídá lit. ne, sthn., gót. ni,
lat. ne-, ř. ne-, sti. ná, vše z ie. *ne tv.
Původnější ie. *n̥je v něm. un-, lat. in-
( :in-2) a ř. a- .

Snad zkratkám jazyků rozumíte, je vidět, že stejný kořen.

Výjinmkou je uvedené francouzské rien = nic, původ z latiny rem. Další pas – jiný původ. Souvisí s negaci ve fr a tím, co vyjadřuje. Neumím francouzsky, takže jen to, co jsem našla.

Laické zdôvodnenie:
pri nesúhlase v iným sa hneď ťahali zbrane, preto stačilo len krátke vyšteknutie
súhlasu však predchádzalo dlhé rokovanie, na všetko bol čas, tak nezáležalo na jeho tvare, na druhej strane, ak bol súhlas pre toho z druhej strany menej zrozumiteľný, nemusela sa dlho ľadať zámienka na ťahanie zbraní.
Yes, sir, aj v čase Keltov boli drsné mravy. Bola to krutá doba, doba zbraní…
PS.
toto zdôvodnenie neberte smrteľne vážne, jazykovedci by ma asi kvôli tomu upálili.
Ale vychádzam z pozorovania ľudí i zvierat:

• ak vyjadrujú nesúhlas, krátky pohyb svalov, krátky jasný zvuk (zastrašenie) a hneď sú pripravení k bitke.
• pred súhlasom najprv predchádza akási tanečná pantomíma a spev (vydávanie rôznych zvukov).