Odpoveď byla označena jako užitečná

Filip nemá pravdu. Nejde o vliv nářečí, ale o tvary, které souvisejí se staročeskými o kmeny, u-kmeny, a-kmen atd. . Např. jména zakončená na -a byla rodu ženského, ale i přirozeného rodu mužského. K tomu patřily i tvary přídavných jmen. Šlo o původní skloňování, které neřešilo pohlaví, tedy rody. Až kolem roku 1300 se z kmenového Skloňování stalo rodové.

U některých se tvar na -a udržel, když vzniklo skloňování rodové – předseda, starosta.
Tento tvar např. „ty kluku hloupá“ souvisí tedy s původním pračeským tzv. kmenovým skloňováním. Jak, jsem uvedla, původní o kmeny, u-kmeny, a-kmeny atd. . zanikly a vzniklo skloňování rodové – mužské vzory starossta, soudce .

Existovalytedy tzv, o kmeny, u-kmeny, a-kmeny atd. . Např. jména zakončená na -a byla rodu ženského, ale i přirozeného rodu mužského. K tomu patřily i tvary přídavných jmen.
Dnes předseda,. starosta jako žena. Rod se nerozlišoval.

Takže původní kmenový tvar příd. jména od a- kmenů se zřejmě udržel a začal se užívat užíval jako nadsázka či nadávka i po rozlišení rodu, když zůstaly tvary např. protiva, šereda, a rozšířil se k o-kmenům. kluk, hoch.

„A protože to byly nadávky, nabylo spojení podstatného jména mužského (ten protiva) s přídavným jménem ženského rodu významu potupného, jak jej cítíme z výrazů »kluku všivá«, »kluku klukovská«, »lotře bídná«, »chlape hloupá«, »lenochu líná« atd. Mohl se ovšem týž vývoj díti i bez tohoto přehnaného zabarvení; jako se říkalo »milá družbo«, »milá sluho«, i když se oslovovala osoba mužská, začalo se pak říkati podle toho i »milá brachu«, což říkáme podnes“.

Z odkazu na netu

Přídavné jméno ženského rodu ve výrazech jako »kluku všivá, lumpe mizerná« vzalo počátek nejspíše od podstatných jmen (abstraktních) ženského rodu, která byla dávána jako přezdívky osobám mužským. Taková slova byla: ta ostuda, ohava, protiva, šereda, dareba a p.; i říkalo se s náležitou shodou gramatickou: ty ostudo ostudná, ohavo šeredná, protivo nelidská a p., a shoda tato zůstávala v tomto spojení nedotčena, i když některá z těchto podstatných jmen vlivem přirozeného rodu nabývala významu [57]mužského (to je ten protiva protivná). A protože to byly nadávky, nabylo spojení podstatného jména mužského (ten protiva) s přídavným jménem ženského rodu významu potupného, jak jej cítíme z výrazů »kluku všivá«, »kluku klukovská«, »lotře bídná«, »chlape hloupá«, »lenochu líná« atd. Mohl se ovšem týž vývoj díti i bez tohoto příhanného zabarvení; jako se říkalo »milá družbo«, »milá sluho«, i když se oslovovala osoba mužská, začalo se pak říkati podle toho i »milá brachu«, což říkáme podnes

http://nase-rec.ujc.cas.cz/ar­chiv.php?art=510

Upravil/a: annas

To je vysloveně nářečím, já bych to třeba nikdy neřekl.

Tento fenomén je znám jako kvirky, tedy zvláštnosti či nepravidelnosti v jazyce. Konkrétně v češtině máme tzv. „ženské nadávky“, kdy dojde k odchylce od gramatických pravidel a použije se ženský rod i při označení mužského pohlaví. Tato odchylka od normy dodává výrazu určitou emocionální silu a je často používána právě při nadávání nebo výrazech pohoršení, odsouzení apod.

K těmto změnám dochází především v kontextu nadávek. Prostřednictvím tohoto fenoménu dochází k expresivnímu zvýraznění urážlivosti daného výrazu. Velmi dobře to ilustruje i to, že v hovorové češtině se zdá být tato konstrukce častější právě u hrubších nadávek.

Odborníci tvrdí, že tento fenomén má kořeny v socio-kulturních tradicích a normách, které sdružují ženský rod s negativními charakteristikami, zatímco mužský rod je tradičně spojován s pozitivně vnímanými vlastnostmi a kvalitami. Tato praxe je tedy zároveň i formou sexismu a diskriminace. Je důležité si uvědomit, že jazyk odráží společenské normy a hodnoty dané kultury, a je tedy důležitým nástrojem při formování a udržování genderových rolí.