Vztek u miminka.

Miminko se nevzteká jen tak z plezíru, ale většinou to má příčinu, kterou je dobré odhalit. Třeba má hlad, nebo žízeň, chce spát, chce si hrát, moc světla, málo světla, tlačí plínka, tlačí prdíky, tlačí hovínko, chce se na tebe koukat, chce tě slyšet, nechce tě slyšet… důvodů mraky.

Souhlasím s baghirou i s Drapem jen dodám že už to není mimčo ale batole,a to vyžaduje víc pozorností. :))

Doplňuji:
ocko tomu se mi nechce věřit, roční dítě trestat jen proto, že chce jít a ne se vést jak si přeje matka…
Ještě dotat že toho osmiměsíčního svrčka nechcete strčit pod studenou sprchu…
Kdyby to napsal chlap,tak blbéé ale matka?

Každý máme jiné metody ale tato je ta nejhorší,můj názor…

Upravil/a: aramah

Pánové popsali, co si miminko vynucuje pláčem, ne vztekem. Vztek je kapánek z jiného soudku. Prostě se u toho malého človíčka začínají projevovat emoce, jak ty fajn a příjemné (pocit štěstí,spokojenost, úsměvy, broukání), tak ty méně žádoucí (pláč, křik, vztek).
Vzpomínám si na svého syna, když asi jako jednoletý nechtěl sedět na kočárku, ale chtěl jít pěšky (podzim, škaredé počasí, za chvíli jsem mu měla dávat oběd). Měl dost času, aby zůstal dřepět u každé kaluže. Potom jsem ho chtěla posadit do kočárku a on se začal ukrutně vztekat. Začal křičet, lehl si na zem do toho marastu, kopal nožičkama. Byla jsem bezradná, potom jsem ho chytila za ruku, zvedla ho, lepla přes zadek a posadila do kočárku. Vyjeveně na mne zíral, co jsem si to dovolila, ale vztekat se tím okamžikem přestal.
Opakovalo se samozřejmě to, že někdy trucoval, ale takový cirkus už to nikdy nebyl.
S dětskou doktorkou jsem to potom probírala. Smála se a řekla, že účinnější terapii by mi sotva dokázala doporučit.
A ještě drobné srovnání: pláčem dítě upozorňuje na to, že mu není příjemně, nebo že je něco třeba napravit. Vztekáním si dítě vynucuje okamžitou pozornost. Je třeba si stanovit hranice, co budete brát jako projev chování, který je nutno respektovat a to, co nebudete chtít tolerovat.
Když se začala vztekat mladší vnučka, tak jí zeť pokaždé položil otázku, jestli si myslí, že už je čas na vařechu. Samozřejmě nikdy nebyl.

Kris, to byla moje první dcera – vzteklé mimino. Ječela až modrala a přestávala dýchat. Kolem roku jsem to řešila u dětské, řekla mi, ať ji švihnu proutkem, že se lekne a přestane. Dost brutální, rada, co? No, neudělala jsem to. Zkusila jsem na ni jednou chrstnout hrnek studené vody, ale v tom amoku to vůbec nezaregistrovala! Nevěděla jsem si rady, bojovaly jsme s tím hodně dlouho, až do nějakých šesti let mívala sem tam záchvat vzteku. Většinou kvůli hloupostem, třeba proto, že jsem chtěla, aby k snídani vypila hrneček čaje…

Co trochu pomáhalo (ale bohužel jsem to zjistila až když už byla předškolák), bylo přivinout ji k sobě, pevně ji držet a houpat. Po chvíli přestala a uklidnila se. Zkuste to, na malé děti by to mělo fungovat ještě víc. Jinak jsem se spíš snažila vzteku předejít. Nevím, v jakých situací se vzteká Vaše princezna, ale zkuste místo toho, že jí vezmete hračky, kterými se právě zabývá, a odnesete ji ke stolu jíst, říct: „Podívej, tady na Tebe čeká pejsek a hlídá Tvoje papání. Honem, ať Ti ho nespapá!“ Prostě situacím vyvolávajícím vztek předcházet. Pokud se to nebude lepšit, rozhodně bych se nestyděla požádat o radu děts.psychologa.

Přesně co radí Očko. Přivinout a dát děťátku pocit bezpečí. Dítě také není pejsek co na slovo musí poslechnout, právě ty emoce mu musíme pomoci zvládnout a na to je nejlepší náruč rodičů. Hodně lásky a pohody

Porada s doktorkou jistě neuškodí. Plně souhlasím s baghírou. Je třeba zjistit důvod nespokojenosti.