Někdy je to složité. Je to i u českých jmen. Tvary 5. pádu záležely na postavení jerů a jejich vokalizaci. Nebo kmenovém skloňování, které se změnilo na rodové.

Napadá mě Adamec, Chovanec – p. Adamče, Chovanče, dnes i Adamci, Chovanci.
–
Vlastní jména cizího původu, záleží na tom, z kterého jsou jazyka. U historických se dodržuje tradice, u moderních podle zásad češtiny, zařazení ke vzoru atd.

Co uvádějí PČP o příkladech, které jste uvedl?

"u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po SOUHLÁSCE dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře,

Ale po SAMOHLÁSCE -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

http://priruc­ka.ujc.cas.cz/?slo­vo=negr#bref3

Takže podle toho si dosaďte, která koncovka je správná, záleží na tom, jak zní 1. pád .

Jako např.

"5. pád od příjmení Winter = Wintre, Wintře, Wintere!

Vypuštění -e- závisí na rodinné tradici a na výslovnosti [vintr] nebo [vinter], ponechání -e- může též naznačit základní podobu jména v prvním pádě, tj. podobu Winte.r"

http://priruc­ka.ujc.cas.cz/?slo­vo=Winter
--

http://www.od­povedi.cz/otaz­ky/jak-oslovit-pana-limra-limre-nebo-limre

Čtu otázku znova a uvědomuji si, že jsem nereagovala na překládání cizích jmen, zaměřila jsem se na oslovování, jak jste uvedl v příkladech. Takže doplňuji.

Uvádím pohled Miloslavy Knappové z ÚJCAV v článku „K překládání osobních jmen“.
http://nase-rec.ujc.cas.cz/ar­chiv.php?art=6399
autorka rozděluje tuto problematiku do tří oblastí

1. společenská komunikace
2. osobní doklady
3. překladová literatura

Upravil/a: annas

Podle mne by se jména neměla nijak překládat (přechylovat, upravovat, komolit…) – a to ani ve vokativu…
😉
Leda ve stavu mimořádné tísně anebo v rodinném postředí…
😉

Mně překládání cizích jmen vadí, ale ve filmech to asi jinak nejde.
Pak bych asi dala přednost použití českých ekvivaletů.

Místo „Pítře“ bych použila Petře apod. Ovšem netuším, čím by
se dala nahradit jména, pro něž český ekvivalent neexistuje.

Ještě více mi to ale vadí v běžném životě. Přijede-li k nám cizinec, neměli
bychom jeho jméno komolit (rozuměj: skloňovat podle českých pravidel), ale
oslovovat jej tak, jak je na to zvyklý všude jinde ve světě.

Přestože není gramaticky správné oslovení „pane + příjmení v 1. pádě“,
dala bych takovému oslovení v těchto případech přednost.
Např. pan Winter těžko zareaguje na oslovení „pane Wintře“,
ale na oslovení „pane Winter“ by „slyšet“ mohl…