Něco z historické mluvnice – sloveso nařknout, z něhož vzniklo i podstatné jméno.

1. Současnost

Nařčení nebo nařknutí od slovesa nařknout – odvozené od slovesa říci, já řku. Význam nařknout = obvinit (zprav. neprávem) někoho z něčeho.

2. Historická mluvnice
Souvisí s ustrnulými výrazy jářku = pravím, podobně jako prý. Stejně neřku-li, takřka.

Význam se vyvíjel takto: " byl už takřka v posledním tažení – v takovém stavu, že se už mluvilo (mluví) o posledním tažení, který byl tak říkajíc v posledním tažení, rčení, -řkl ve vyřkl, nařkl, přiřkl – infinitiv nařknout."

Sloveso nařknout bylo totožné se slovesem naříkat = napovídat něco, právo si na některé věci pokládai, stýskati, hořekovat, stýskat si na koho, na co, stěžovat sobě, vinu na někoho uvalovat, kvílit, plakat, žalovat, něco o někom často říkat.
–
„Nařekl (napověděl) něco, ale nedopovědě“. . uvádí Jungmann
Souvisí zřejmě i s překlady z latiny – tzv. časoslovy, mezi něž patřilo i nařknout (někoho býti něčím), odsoudit, usvědčit v něčem n. na koho něco), za nevinna uznat, očistit (koho něčeho) a podobných stojí genitiv neosobních sloves.

Zdroje v pořadí – podle použití v textu – za sebou:

V. Machek: Etymologický slovník; Česko – německý slovník Fr. Št. Kotta ; Krameriův slovník;

Teoreticky by mohl někdo nařkávat – nařkávání. Jenže je to patvar.

Jak je vidět z významu, později se slovesa nařknout i naříkat (naříkávat) rozlišila nejen významově

Nařčení – neoprávněné obviňování, osočování, pomlouvání – průběh děje. .

Nařknout nemá variantu v nedokonavém vidu.

Osočit – dokonavý, osočovat – nedokonavý
napadnout – dokonavý, napadat – nedokonavý

Když něco není, tak to prostě nejde. Se s tim smiř. 🙂

Od základu nařčení to asi odvodit nejde, ale klidně bych použila výrazy osočování nabo obviňování.

Šlo by to vyřešit vedlejší větou s přechodníkem: Jsouce trvale vystaveni nařčení, musíme se bránit apod. – srv. obviňováni, musíme se bránit apod.