Lidé kterého náboženství nevěří v peklo?

Ne, zase to máš pomotané.

Buddhismus není náboženství, je to filosofický směr, arciť s prvky kultu. Peklo nezná, trestem (arciť v jiném pojetí, než je typický např. pro křesťanství) je znovuzrození se v horším postavení (např. se narodíš jako klíšť). Koncept „pekla“ v buddhismu je synonymem pro bolestné zkušenosti v rozličných životech, to je ale úplně jiný koncept, než mají abrahámovská náboženství, nebo právě třeba hinduismus.

Ano – logicky: měl jsi definovat pojem peklo, nebo – ve Tvém případě – se nejprve na tu definici zeptat! 🙄 Tos neudělal, takže, zase – schisofrenicky, mícháš páté přes deváté.

Hinduismus se zdá jakýmsi „praotcem“ všech náboženství abrahámovského typu: tady máš bohy (ano, bohy! Israelité měli původně taky bohy, než je ten jejich bůh, jeden z mnoha, ale frajer nevídaný!, nezmordoval, i pak byli i jiní bohové, ale byli mrtví, takže, vlastně, nebyli a byl jenom ten jeden – frajer nevídaný!; odtud koncept monotheismu), svině!, budeš je poslouchat na slovo. Nebudeš poslouchat, svině!? Půjdeš v peklo (v sanskrtu se nazývá naraka), a tam ti to bohové spočítají! 👿😳😂 Koncept: toto a toto je dobro. Proč je to dobro? Protože bohové řekli, že to je dobro: ty nad tím, svině, nepřemýšlej, ty poslouchej! Toto a toto je zlo. Proč je to zlo? Protože bohové řekli: toto je zlo!, ty nad tím, svině, nepřemýšlej, jenom poslouchej! Jinak škoda mladýho života! 👿😂

Je to systém funkční, spoustě lidí vyhovuje. Dobře se jim lidé ovládají: lidi nevzděláš, vzděláš svaté parasity. Svatí parasiti řeknou: tohle a tohle je zlo (hřích, herese, kacýřství; jak to nazveš je dokonale nepodstatné), ty poslechneš. Ty neposlechneš? Ty být kacýř, ty hořet! Jasně, dneska už není kacýřů pálení, ale není proto, protože nemohou, nejsou tak blbí, aby to dělali, i kdyby (theoreticky) mohli: poškodilo by jim to reputaci. Ale to je jediná příčina! 👆🏽👆🏽👆🏽

Toto pojetí náboženství je bytostně cizí animismu; shinto nepřichází s řadou příkazů, zákazů, odměnou ve formě ráje, trestem ve formě pekla. Přichází s konceptem toho, že všecko na světě je (nějak) živé, zove se to kami; způsobem žití můžeš žít s kami v harmonii, a nebo také v disharmonii. Stejně to vnímá, například, sámský animismus: sámský duchovní svět se, podobně jako shinto, odvíjí od manifestace přírody a žití v harmonii s ní. Celá příroda je osídlena silami, ježto jsou nehmotné podstaty, a ježto se podílí na chodu všeho hmotného; nakloněním těchto sil si člověk zajistí zdar při lovu, schopnost vyhnout se katastrofě, či ji přežít, dobré počasí, etc. etc. etc. Pro animistické kulty je typický totemismus, animatismus, kult předků, většinou i šamanismus.

Hranice mezi profánním a sakrálním se boří, nebo alespoň zužuje. Zatímco bohové v abrahámovských náboženstvích jsou děsiví, daleko, nemají jméno, jsou nepředstavitelní, nepochopitelní, neuchopitelní, animistická „božstva“ jsou „hned vedle“ člověka a někdy je „božstvem“ i člověk sám; příkladem může být japonský císař jako kami, běžný smrtelník versus noid a šamani, jako něco „mezi“, jako prostředníci.

V každém případě tyto kulty neznají pojem dobro, zlo, příkazy, zákazy, odměny, tresty v tom pojetí, jaké je typické např. pro hinduismus, nebo pro abrahámovská náboženství.

Podobně to mají, například, původní obyvatelé severní Ameriky (U. S., Canada) nebo Austrálci. Je to typické pro většinu původních, přírodních, kultů.

Upravil/a: Filip84