Výchova bez zastrašování a fyzických trestů

Mam doma kluka (8 let) a dve dcery (6 a 1 rok). „Moderni“ zpusob vychovy nazyvam nevychovou.

3,5 letemu diteti muzete vysvetlovat co chcete a je to k nicemu, protoze vetsinou tak male dite vysvetlovani stejne nepochopi.

Nejvice se mi osvedcilo stanovit mantinely pres ktere dite nesmi a prekroci-li je pak lehky fyzicky trest imho neni na skodu. Samozrejme musi byt trest adekvatni a hlavne okamzity, aby si dite pamatovalo za co dostalo.

U meho nejstarsiho ditete uz jsem temer 100% presel na vysvetlovani proc co a jak, protoze uz je schopen leccos pochopit a hlavne diky tomu, ze jsem neprejal zapadni styl – nevychovu, tak se za nej ted nemusim stydet, kdyz nekam jde 🙂

Pamatuji si, ze na pajdaku pri pedagogice jsme to vyjadrovali jednoduchou neprimou umerou: cim starsi je objekt vychovy, tim mene autoritarska ma vychova byt. Jinymi slovy u malych deti musi byt rodic autoritou nejvetsi a to se neda vysvetlovat.

V praxi je to samozrejme slozitejsi, protoze je treba vzit v potaz i povahu ditete, abyste mezi sebou prilis tvrdou vychovou nevytvorili propast a taky v mene dulezitych vecech je treba nechat jim trochu volnosti, aby se dite naucilo i trochu samostatnosti.

Zkratka zadny extrem neni dobry (jen vysvetlovani je neucine a vychova spis rozmazlene dite, prilis tvrda vychova muze potlacovat osobnost a samostatnost, a to nemluvim o extremu v podobe tyrani)

Podobně jako pan Jarda jsem prošla troškou toho studia pedagogiky a mohu jen potvrdit jeho slova.
Vysvětlování a domlouvání jsou sice hezká věc, ale vše musí mít svá pravidla a být použito ve správnou chvíli a správným způsobem.
Věk mezi 1 a 4 lety je období, které je velice zásadní pro vývoj osobnosti dítěte. Jinými slovy, co do něj vložíte v tomto období, to v něm do ve větší či menší míře zůstane prakticky po celý život.Zároveň je ale dítě v tomto věku ještě velice tvárné, ale nezkušené. Teprve se učí, co je dobré a co nikoliv.
Právě z těchto dvou důvodů potřebuje jasně vymezené hranice a pravidla. Důležitou roli v tom hrají i dvě věci – odměna a trest.
Dnešní trend je netrestat, abychom prý děti netraumatizovali, ale myslím si, že za prvé jedna dobře mířená ještě žádnému dítěti nezpůsobila psychickou ani fyzickou újmu a za druhé, trest nemusí být vždy tělesný. Musí být především přiměřený věku, situaci a důvodu, proč trestáme.
Já mám dítko ještě docela malé, ale už teď se snažím držet určitého schématu:

1. Snažím se nereagovat v afektu. (To dá dost práce, ale jedině tak jsem schopná reagovat správně. Apropos, neznám nic zoufalejšího, než když se afektovaný rodič snaží dítě mermo mocí neuhodit, ale vztekle na něj řve).
2. Dítě musí vědět, že to co dělá, dělat NESMÍ a pokud možno by mělo vědět proč. (U malých dětí ale nemá smysl něco sáhodlouze vysvětlovat. Stačí jedna věta.

3)To co dítě nesmí dělat, je třeba mu jasně a stručně ZAKÁZAT.

4. Pokud neposlechne, je dobré ho několikrát varovat (POZOR – varovat, nikoliv zastrašovat – odnášející čerty, čarodějnice a podobné potvory, prodej do otroctví a nechávání zlým tetám také neuznávám), že pokud bude pokračovat, Vy jej potrestáte. Trest musí být Vámi splnitelný, reálný, jasný. Dítě musí vědět, že je trestáno a proč.
5. Pokud neuposlechne a pokračuje dál, je potřeba vykonat slíbený trest. Pokud možno bezporstředně po neuposlechnutí a tak, jak znělo varování.

Vaše holčička je už poměrně velká, ale zase ne tak, aby se s tím nedalo něco dělat. Zkuste přitvrdit postupně. Ne jí tedy hned ze dne na den dávat na zadek, ale začít zákazy, tím, že jí nekoupíte zmrzlinu, kterou by chtěla apod. Tělesné tresty bych nechala jen na tehdy, pokud by to jinak nešlo.