V češtině jsou dva zápory – členský (slovné – popírá platnost jednoho členu – to je k ničemu) a větný – popírá platnost celé věty – to není k ničemu.
Zápor větný se tvoří:

1. tvarem určitého slovesa a záporky ne – zápor od je: není (to tak).
2. tvarem určitého slovesa a záporky ne + použitím záporného zájmena nebo příslovce – není to k ničemu – dva různé zápory vedle sebe, zápor se ruší.

U věty „je to k ničemu“ – je zápor jen jeden – záporné zájmeno – popírá jen část věty.
Stejně tak: je to nesmyslné – jeden zápor – zápor členský (slovní) = zápor částečný.
Není to nesmyslné – dva zápory = zápor větný, ale významově se ruší = klad.

Podle mě to má opačný význam ve své podstatě. Když se řekně, že to není k něčemu, tak je jasné, že to je k něčemu, ale akorát l úplně něčemu jinému, než dotyčný chtěl. Takže i když to je k něčemu , ale pro dotyčného to není k ničemu :o)
Doplňuji:
Teda s MonkeyKingem nesouhlasím s tvrzením, že česká věta se dvěma zápory zůstává záporná. Naopak ty zápory se vyruší a tím pádem dostává kladný význam.
To není vysoké. = Je to nízké.
To není nevysoké. = Je to vysoké.

To že uvedená vazba „je to k ničemu“ a „není to ničemu“ je spíš ustálený záporný výrnam, ale gramaticky mají opačný význam.

Upravil/a: Lucijej

Protože v českém jazyce dává klad+zápor= zápor (to je i v angličtině), jenže také zápor+zápor=zápor.

Př.: To je nic = zápor, to není nic = také zápor.

Je to nelogické, ale je to tak.